Rychlopovídka - Milady Watson

30. května 2015 v 12:00 | Jay |  Writing
Jak jsem včera slíbil, házím sem svoji super weird Rychlopovídku o ženě z nějaké doby s cool jménem a asi posedlou démonem.
Nepříjemné čtení!



Ahoj, já jsem milady Watsonová a tohle je můj příběh.

Snila jsem o tom každý den. Mé děti plakaly, když já stála před oknem, dívala se do dáli a snila. Každý den každého týdne. Nepřestávala jsem. Nejedla jsem. A nespala. Pak to přišlo.

On. Stál před starým dubem naproti mému oknu. Usmál se a zamával. Nevěřila jsem svým očím, rozeběhla jsem se k druhé straně místnosti a ke schodům, málem jsem upadla, jak jsem přeskakovala každý druhý, a zastavila jsem se u dveří. Zaklepal. Otevřela jsem.
Vítr.
Nestál tam. Byla to jenom má iluze. Cítila jsem se tak sama, odloučená od něj, že si ho má mysl vymyslela, abych se alespoň na chvíli cítila lépe. Teď, když jsem znala nestoudnou pravdu, jsem se rozbrečela. Jedno z mých dětí, nepamatuju si jejich jména, protože jsem špatná matka a horší manželka, ke mně přišlo a objalo mě. Byla jsem v šoku, otřesená, co se to vlastně děje, kdo na mě šahá, že jsem své dítě odstrčila. Mladý kluk sebou plácnul o zem a rozplakal se. Vykřikla jsem, ať drží pusu, že na jeho jekot nejsem zvědavá, a on zesílil. Nenapadlo mě nic lepšího, než vzít svícen ze starého omšelého stolku vedle dveří a hodit ho po něm. Naneštěstí, nebo snad naštěstí, ho udeřil do hlavy. Chlapec beze jména zmlknul. Proděravěla jsem mu hlavu, pomyslela jsem si při sledování proužku krve stékajícího z jeho matně hnědých vlasů. Proděravěla jsem mu hlavu a zabila jsem ho. Nevím proč, ale usmála jsem se. Při tom velkém tlaku mě to uvolnilo a rozhodla jsem se, že ubiju k smrti své další děti, ačkoliv si už nepamatuji, kolik jich vlastně mám.

Vzala jsem svícen a utíkala jsem do druhého patra. Slyšela jsem křik mého nejemenšího dítěte, které, co si pamatuji, jsem porodila asi minulou neděli. V jeho pokojíčku byla i jeho větší sestra. Jakmile uviděla můj zvláštně temný úsměv a krvavý svícen v mé ruce, začala křičet. Chtěla mě obejít, ale chytla jsem ji za vlasy a odhodila ke zdi. Na místě zemřela. Mé malé dítě se rozeřvalo ještě více, moc mi to vadilo, mé uši bolely, proto jsem se rozhodla, že ho utluču rychle. Přistoupila jsem k jeho kolébce, třikrát ho udeřila svícnem do břicha než zmlknul, a v tichosti jsem odešla. Myslela jsem si, že mám tři děti. Bohužel, bylo tu ještě jedno - schované. Volala jsem ho, i když jsem nevěděla přesně jeho jméno, volala jsem jména cizí. Nikdo nepřicházel, dům byl tichý a smutný. Obešla jsem všechny pokoje v prvním patře a po čtvrtém dítěti nebylo stopy. Ve druhém patře byla velká komora plná haraburdí, starých kabátů a rozbitých skříní. Opět jsem zavolala něčí jméno, odezva žádná.

Konec.

No...prosím, nesuďte mě tvrdě.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Little (T)error Little (T)error | Web | 30. května 2015 v 19:53 | Reagovat

Těšila jsem se až si od tebe povídku přečtu. :) Jo.. hele.. docela drasťák, čekala jsem kdesi cosi ale tohle ne. Nevadí.
I když je to děsivé a svým způsobem dost smutný, mně se to líbí. Ne zrovna žánr ale styl tvého psaní. Poutavé a zároveň je toho málo, že to čtenáře neodradí, ale dost, že ho to zaujme.. nechceš přidat ještě něco? :)

2 Jay Jay | Web | 30. května 2015 v 20:31 | Reagovat

[1]: Díky za názor :)
určitě chci přidat další povídky, jednu mám překvapivě dokončenou asi tisíc let, jen ji musím trošku přepsat (psal jsem ji pár let zpátky a dost věcí mi na ní vadí). A je to docela drasťák :D

3 L. L. | Web | 2. června 2015 v 13:51 | Reagovat

nice web *-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama