Stories of the life

Propadl jsem Fakebook hrám

7. června 2015 v 12:18 | Jay
Hello!

Nikdy jsem nebyl příliš velký hráč. Snad kromě pár krátkých životních okamžiků, kdy jsem hrál hru Život v Bradavicích po tři roky, taky Metin2 dnem i nocí po tři roky, a také jsem pařil simíky jako každý správný teenager toužicí po přátelích, super duper domku a životu s hacky. Rodiče mi nadávali, ať ten počítač laskavě vypnu, nebo mě zabijí, vyhodí ho, vyhodí mě, vyhodí sebe, ale prostě jsem nebyl nikdy ten typ člověka, co by za hru dal všechno.
Kromě onlinovek a simíků jsem ale hrával Facebook hry jako Farmville a ujížděl na tom jako šílený, otravoval jsem své kámoše/nekámoše na FB, dokud si mě jich pár navždy nesmazalo z přátel. No určitě to znáte. Tak jsem s hraním seknul.
Protože jsem ale už dospělý člověk žijící stále u rodičů, vyžadující jídlo každé tři hodiny a prostě jsem v nejlepších letech, kdy mohu blbnout venku, chodit do cool práce s velkým platem, vytvářet si nová příáelství na dvacet životů a čtrnáct smrtí, začal jsem hrát opět hry na Fuckbooku a jsem na tom...asi závislý.

Kdy si v psané konverzaci připadáte jako DEBIL?

9. května 2015 v 12:31 | Jay
Hellooooo people! And animals!


Asi před vteřinou mě napadlo toto skvělé téma. Když shrnu moje konverzace s lidma na fuckbooku a jiných stránkách, většinou si připadám jako naprostý hlupák. A i když konverzace nevázne, je plynulá, plno smajlíků, nastanou momenty, kdy začínám pochybovat o své inteligenci, znalosti gramatiky, sebevědomí a důvtipu. To poslední mě žere nejvíc.
Pokud si píšete se správnými kámoši, kteří vás znají pár dekád, všechno probíhá normálně a necítíte se jako kretén po každé poslané zprávě. Ale co teprv, když děláte reunion s někým, koho jste pár let nevídali a rozhodli jste se mu napsat?

 
 

Reklama